Lincoln

Film decisamente lungo - troppo lungo direbbe qualcuno, vista la mole ridotta di temi che si trova ad affrontare (l'approvazione del tredicesimo emendamento alla costituzione americana con cui fu abolita la schiavitù e le parallele trattative politiche per la fine della guerra civile da parte di un neo-rieletto Abraham Lincoln). Effettivamente, il risultato è un film decisamente lento, specialmente per gli standard cui ci ha abituati Spielberg; la lentezza però non è mai macchinosa e il tutto scorre, lento ma fluido.

Sotto il profilo tecnico artistico è bello il tema principale, eseguito per lo più dal clarinetto: patriottico quanto basta; allo stesso modo bella la fotografia, mai ostentata. Stupendo Daniel Day-Lewis, che ultimamente seleziona severamente le apparizioni cinematografiche e finisce regolarmente per essere nominato all'Oscar; la sua andatura dinoccolata faceva pensare che camminasse sui trampoli o su qualche altro artificio che ne innalzasse la statura, e invece è proprio lui ad essere altissimo e a doversi curvare per non sbattere la testa contro certi architravi delle porte. Accennato solo nel finale l'attentato in cui Lincoln fu ucciso a teatro: nel flashback del ricordo post mortem finisce come un cristo in croce con le braccia allargate davanti alla folla che sta arringando, quasi a sottolineare la statura morale di un uomo che tentennando, esitando, scendendo a compromessi e avendo indirettamente le mani sporche del sangue di coloro che continuarono a morire quando la guerra poteva essere già stata fermata, riuscì a ottenere sia la pace che l'abolizione della schiavitù. Sono passati solo centocinquant'anni da allora.

****

Lincoln, di Steven Spielberg, Dreamworks, USA 2012

Jaroslav Foglar - Dobrodružství v Zemi nikoho

Knížku jsem našel v antikvariátu s dalšíma foglarovkama: přepadla mě nostalgie a tak jsem si jich pár koupil s tím, že si je přečtu a přidám do knihovny vedle těch ostatních, a to přesto, že si vlastně pamatuji hlavně Stínadelskou trilogii, Hochy od Bobří řeky (s pokračováním), Modrou rokli a Pod junáckou vlajkou - ostatní jsem naprosto zapomněl. Ohromně jsem se bál, že se mi Foglar po tolika letech zprotiví, vzhledem k tomu, že hodně lpí na svých oblíbených tématech a že Dobrodružství v Zemi nikoho je vlastně vedlejší a netradiční dílo, i když dle ediční poznámky zdařilé; na druhé straně se neodvažuji vzít zpátky do ruky Rychlé Šípy ze strachu, že si zkazím idylickou vzpomínku. Nakonec jsem se strachoval celkem zbytečně.

Román je čtivý, místy dokonce napínavý, a má všechno to co má správná foglarovka mít: přátelství mezi hochy, klub (Ontario), město, krásný a dobrodružný kraj za městem, tajemství (jeskyně obřích trilobitů) i epický nádech: je vidět, že Foglar skautství skutečně prožíval celý svůj život a že v něm viděl naplněný ideál chlapeckého a dívčího života. Ve srovnání s dnešními dětmi a hochy, ti Foglarovi jsou o poznání šťastnější: pohybují se ve městě i v přírodě jako doma, neznají přeúzkostlivělé rodiče, ani nudu, ani přílišné množství organizovaného volného času. V tomto směru je i dnes Foglar příkladem a ideálem, asi již nedosažitelným.

***

Le immagini della fantasia 30

Appuntamento immancabile da anni, e questa volta una delle migliori mostre degli ultimi anni. Merito del tema scelto per le fiabe dal mondo: Nel bosco della Baba Jaga. Fiabe dalla Russia. Quale illustratore sa resistere al fascino immaginifico delle figure fiabesche russe? Il pesciolino d'oro, l'uccello di fuoco, Vassilissa, Baba Jaga e le oche-cigni, l'alfabeto cirillico: tutti soggetti ricchi e forieri di ispirazione. Ma neanche a farlo apposta, il lavoro migliore è fatto dagli stessi russi (i tre cavalieri della notte, dell'aurora e del giorno).

Ospite d'onore Roberto Innocenti, con le sue prospettive drammatiche a quadro inclinato, e illustrazioni a volte vagamente, a volte decisamente inquietanti (con ispirazioni hokusaiane e iterazioni monetiane): l'immagine più bella è interamente in grigi, e il soggetto è la deportazione degli ebrei.

Particolarmente interessanti Alenka Sottler dalla Slovenia (Zakaj je babica jezna, illustrato a silouhette e con tema alzheimeriano), l'iraniano Nooshin Safakhoo, il cui stile a tratti ricorda gli artisti della Cecoslovacchia anni '60-'70 per colori e collage (digitale). Jindra Čapek, altre volte una sicurezza, è invece in decadenza, la maggioranza dei soliti italiani non si schioda dallo stile Zavřel: per fortuna da alcuni anni a questa parte dall'estero tira aria nuova, stilisticamente e contenutisticamente.

L'apertura della Casa della Fantasia ha dato finalmente respiro all'esposizione, prima confinata agli stretti locali del municipio.

Friedrich Dürrenmatt - Il minotauro

Regalo di Natale. Il volume è introdotto da un saggio dello stesso Dürrenmatt sul tema del labirinto; mi sembra di avere già incontrato il racconto che dà il titolo al libro in qualche mezza vita passata: forse ha fatto parte di qualche antologia ginnasiale o della scuola media.

Ad ogni modo Dürrenmatt è sempre piacevole da leggere, il mito raccontato dal punto di vista del povero minotauro che diventa mostro suo malgrado è toccante; il labirinto di Cnosso rivestito di specchi, moltiplicatori di immagini, è una lettura originale.

Friedrich Dürrenmatt, Il minotauro, Marcos Y Marcos, Milano 2012

[Minotaurus, 1985; Dramaturgie des Labyrinths, 1981]

***+

The amazing spiderman

Mi era piaciuto il primo Spider-man di Raimi, entrato nella storia del cinema per il bacio a testa in giù sotto la pioggia, e obiettivamente non era un brutto film. Un decennio dopo, il nuovo inizio è un film probabilmente migliore: ben sceneggiato, molto equilibrato, prevedibile il tanto che basta senza risultare scontato o banale. Spiderman questa volta è più umano, meno serio della versione Maguire, più scanzonato e scherzoso nel pieno dello stile del fumetto originale; Peter Parker non è il classico studentello nerd ma mescola perfettamente prontezza di spirito, autoironia e imbranataggine.

Il cattivo non è il solito megalomane che odia l'umanità, né la personificazione del male assoluto. Al contrario: è uno scienziato che tiene un profilo etico coerente, che anche sotto minaccia rifiuta di testare le scoperte sull'uomo sapendo che è troppo presto per esperimenti del genere. Che però finisce per cedere sul proprio punto debole – la mancanza di un braccio e il sogno di poterlo riavere. Sperimentazione su sé stesso; risultati mostruosi; ma il braccio c'è, il risultato è conseguito. E come un novello Dr. Jekyll – Mr. Hyde pur rendendosi conto della mostruosità delle sue azioni non riesce a farne a meno: è il meccanismo della tentazione e della dipendenza esplicitato in modo adamantino. L'ultimo Spiderman porta implicita una critica a quella tecnica che galimbertianamente perpetua se stessa come la Volontà schopenhaueriana anche a scpito dell'uomo: proprio perché è possibile fare una cosa essa viene fatta: la scienza deve andare avanti sempre.

***


The Amazing Spider-Man di Marc Webb, Columbia Pictures, USA 2012

Marek 'Orko' Vácha - Tančící skály

Babička ve snaze mi vyjít vstříc mi neustále klade na srdce, abych rozšířil své obzory a abych mimochodem navázal nějaký kontakt na pana Halíka, který je inteligentní a vzdělaný a ne tak zkostnatělý jako zbytek katolické církve. Ona sama Halíka čítávala jíž delší dobu; teď objevila Marka Orko Váchu, chytrého, vzdělaného, zcestovalého, který byl ovšem nepochopen a zkostnatělou hierarchii odsunut někam na venkov aby neškodil, až si ho pan profesor Halík vzal k sobě do Prahy.

Já sám moc neznám ani prvního ani druhého; nějaké Halíkovy texty jsem přečetl, teď vzhledem k tomu, že to doma bylo a že mi to babička nabídla, jsem tedy zkusil i Váchu.

Je zajímavé, že už samotné jednoroční studium fundamentální teologie a trocha pastorační činnosti mi umožnili knihu číst zásadně jinýma očima než kdybych ji býval četl loni: mám totiž na ni interpretační kategorie. Vácha vystudoval molekulární genetiku, takže i jeho výuka náboženství na biskupském gymnáziu bere plnýma rukama z tohoto pole - snad s prospěchem, vzhledem k tomu, že naše generace vidí ve vědě měřítko téměř všeho. Cyklus přednášek (už označení 'přednáška' je mi protivné, to ovšem přejdu protože i Vácha si na samotném začátku bere od náboženství jako od předmětu vyučování energický odstup) vychází z údivu nad světem, nad přírodou a nad člověkem, a táhne dál teologické zamyšlení nad smyslem života, nad Bohem, nad životem samotným, vše prolínaje úvahami o evoluci, Aristotelem, vědeckými 'fakty' (v uvozovkách s ohledem na Poppera) a šetrnými citacemi z Písma. Je to vlastně  tradiční způsob, jak se i u nás snaží uvést mladé lidi na práh setkání s Bohem; rozdíl je ovšem - jako vždy - v intelektuálním a kulturním kalibru uvaděče.

Na druhé straně, právě lpění na intelektu mi jde trochu na obtíž. Já sám jsem velmi intelektuálně založená osobnost, a přesto moje setkání s Bohem se událo v úplně jiné rovině - bylo to osobní setkání (jinak můj první zážitek i ty další, více či méně zapuštěné do každodennosti, nemohu ani označit); jsem si také jist, že něco podobného prožili a prožívají i Vácha, Halík a většina těch, kdo se kněžími stali, i v Česku. Takže proč tolik váhy publikacím, akademickému působení, cestám na Antarktidu či do Argentiny? Toto všechno přece není to zásadní, není to důvod, proč odpovídáme 'ano' na Pánovo povolání žít jen pro něj. Možná, že je mi to nepříjemné proto, že já sám jsem se ještě nevyrovnal s obavami o tom, co bude s mým vlastním kulturním životem, že jsem se ho ještě nevzdal, abych ho znovu našel a přijal z rukou Pána. A tento kulturní deník je toho vlastně jakýmsi důkazem.

Marek Orko Vácha, Tančící skály. O vývoji života na Zemi, o člověku a o Bohu, Cesta, Brno 2003

***

Ostře sledované vlaky

Film podle stejnojmenné Hrabalovy povídky dostal Oscara. Menzla mám rád: umí být poetický a úsměvný zároveň a tento film není výjimkou. Předloha je beztoho výborná, Hrabal sám spolupracoval na scénáři, na zápletce není co měnit. Mladičký Neckař coby citlivý a nezkušený Miloš Hrma podává velmi dobrý herecký výkon, Josef Somr v roli sukničkářského výpravčího Hubičky mu krásně oponuje, kamera nenuceně pracuje s pěknými záběry.

Je to vlastně příběh o dospívání, lépe řečeno o proměně dospívajícího mladíka v muže. Snad také proto mě tolik oslovil. Miloš má práci, má uniformu, rozjel se na dráze života, je však nesmělý a zasněný: jako by se ještě nechopil svého místa ve světě. Nemá zkušenosti se ženami, proto při první příležitosti zvadne jako lilium a zahanben udělá pokus o sebevraždu. Miloš totiž mimo jiné nechápe to, co naopak Hubička dobře ví: že láska i erotika potřebují zároveň něžnost a nadhled, schopnost zasmáti se.
Proud života se však nakonec Miloše chopí: krásná partyzánská spojka Viktoria Freie z něho setřese panictví; atentát na ostře sledovaný německý vlak z něho udělá činorodého muže. Miloš je zabit při sabotáži - tragická smrt, která bolí sladce, neboť je zhuštěným završením života mladého muže a již nikoli přetnutí životní nitky teprve dospívajícího mladíka.

****

Ostře sledované vlaky, režie Jiří Menzel, Filmové studio Barrandov, Československo 1966