Pasternak je básník. Však je také jeho próza těžká, nesoustavná, protkána metaforami a nerovnoměrná. Básnický cit zveličuje jednotlivé epizody do propracovaných obrazů a hned lakonicky přejde zásadní dějové pasáže, které tu a tam podtrhne několika výstižnými slovy.
Měl jsem příležitost setkat se s Pasternakovou prózou v Malé Luversové; přesto, největším úskalím v Živágovi bylo dostat se do díla. V tomto ohledu je Pasternak podobný Proustovi: jeho román se nedá přečíst přerušovaně po částech během delšího období, na druhé straně se nedá zhltnout jedním dechem, protože hustota poetického vyjadřování potřebuje dost času na to, aby ji čtenář vstřebal. Tím pádem dlouhá cesta vlakem do Česka byla dobrou příležitostí na to, abych se dostal do děje, a následující dny mi daly možnost nezůstat zavalen přemírou poetismu.
Živágo je krásně napsané dílo, hluboce ruské a přesto moderní. Básník je jediný, kdo může objektivně (ve své subjektivnosti) popsat atmosféru plnou očekávání, jenž provázela bolševickou revoluci, a zároveň vystihnout hrůzy občanské války která na ni plynule navázala. V Živágovi je láska silnější než smrt - a to bez předpojatosti a bez rétoriky, se strohou samozřejmostí. A v postavě doktora, který je vlastně alter ego autora, vidím můj vlastní očarovaný pohled na svět, a jsem rád, že jsou na světě duše spřízněné s mojí.
*****
No comments:
Post a Comment