Vančura je Vančura. Je sice pravda, že jsem ještě neměl možnost setkati se s jeho dílem dříve, než jsem viděl jeho filmové provedení, ovšem přesto utvrzuje své postavení mezi mými nejoblíbenějšími českými spisovateli (má to něco společného se skutečností, že mé obzory jsou v rámci české literatury ještě ubohé?).
Nádherná, košatá čeština je vytříbeným nástrojem k vyprávění příběhu ze počátků první republiky, kdy se nové, majetkové elity prosazují na místa na výsluní která za Rakouska-Uherska patřila šlechtě. Staré časy jsou obměněny novými, avšak jako labutí píseň starého pořádku, již nenávratně smeteném republikou, přichází na zámek Kratochvíle kníže Megalrogov, plukovník ruských bělogardistů, se sluhou Váňou. Staří a noví obyvatelé Kratochvíle, ač na pochybách ohledně pravé totožnosti knížete (není to náhodou dobrodruh a prášil?), neodolají ódě hrdosti, veselosti, a vkusu - zkrátka šlechetnému šlechtickému duchu, jehož Megalrogov je ztělesněním. A když všechno dospěje opravdu ke konci, zůstává nostalgie, orosená brva nad koncem nejen jedné epochy, ale i celého jednoho pohledu na život.
*****
No comments:
Post a Comment